Cesta byla nekonečná. Po jídle jsem si snažila číst, ale nedokázala to. Nervózně jsem koukala skrze stránky a četla každý řádek čtyřicetkrát. Co patnáct minut jsem vytáhla mobil, zadívala se na hodiny a spočítala, kolik ještě zbývá do přistání.

Nesmírně mě znervózňovalo uvíznout na pět hodin na předělu mezi dvěma životními kapitolami, kdy jsem se rozloučila se svou rodinou doma, ale stále ještě nepřivítala svou lásku na ostrově. Seděla jsem u okna a dívala se z něj, otevřená knížka mi spočinula v klíně. Uklidňovalo mě vidět, jak se posunujeme, že někam mířím. Náhle ale svět pode mnou přikryly mraky. Všechny byly stejně zářivě bílé, nebylo, co sledovat. Stejně jsem zůstala tak.

Vzbudil mě hlas kapitána, zamžourala jsem na stále otevřenou knihu. Oznámil, že zanedlouho přistaneme a taky že jo! Asi o hodinu později se otevřely dveře letadla a dovnitř zavál ten nejvoňavější vzduch, co znám. Popravdě nedokážu přesně určit, zda mají na Tenerife na letišti tak čistý vzduch. Možná po pěti hodinách v klimatizovaném letadle připadá člověku každý vzduch svěží. U výdeje zavazadel jsem přes hodinu přemílala, co dělat, když mi zavazadlo ztratí. Kufr mi totiž přijel až v poslední várce. Pak jsem už nadšeně vyrazila k východu.

Měla jsem na sobě klobouk velký jako sombrero, tak jako všichni ostatní Češi kolem mě. Nebyla jsem nalíčená, ale vem to čert!

Jsem tu!

Na to obejmutí a pusu, co následovala, jsem čekala od Vánoc. Už u východu z letiště jsem se začala smažit. „Qué calooor!„zvolala jsem a začala se smát, neboť je to jedna z mála věcí, které dokážu španělsky říct. Ángel se na mě vřele usmál a otevřel mi dveře do auta. „Něco pro tebe mám.“ začal, když se auto rozjelo a podal mi obálku. „Co je to?“ vykulila jsem se „No, stěžovala sis přece, že jsi ode mě nikdy nedostala žádný dopis.„

„To je krásný!“ políbila jsem ho na rty. Cválali jsme po dálnici a kolem nás se rozkládala oranžová poušť. Po pravé straně moře, po levé štíhlé bílé větrníky. Nesčetně mnoho štíhlých bílých větrníků! Auto se ve větru na dálnici zmítalo, ale zdejší se větru očividně nebojí. Ještě v Santa Cruz de Tenerife byla výheň, jakmile jsme minuli ceduli La Laguna, podnebí přešlo z pouště do tropů. Města kolem dálnice lehce zezelenala a slunce i horizont zakryla mlha. Těžkla mi víčka, ale snažila jsem se zůstat vzhůru. Sjeli jsme z dálnice a projeli kolem velkého nápisu PUERTO DE LA CRUZ, který byl vyskládaný nad Puertem po vzoru Hollywoodu. Zanedlouho nás Ángela tatínek vyklopil v roztomilém centru Puerta.

Takže tady teď bydlíme. Útulná garsonka s krásnou podlahou a balkonem. Perfektní! „Počkej, vytáhnu si oblečení z kuf… PANEBOŽE!“ Něco se v otevřeném kufru začalo hýbat. „To je šváb. Dokonce dost malý.“ Odvětil mi klidným hlasem Ángel, zatímco švába z kufru vytáhl a rozplác. Roztřásl se mi hlas, dokonce dost malý… Převlékla jsem se, zachumlala do deky a vztáhla ruku k lapičce. Zpod lampičky vyběhl další. „Panebože kolik jich tady je?!“ Padesát, devadesát… Co když je celý byt plný švábů?! Přestože to nedává smysl, do rána jsem nevystrčila z postele nohu.

Pro jistotu.

Ráno jsem zjistila, že situace není tak zlá. Po bytě se dá chodit, hýbat s věcmi a švábové nikde. Dokud mám Ángela, odvážného švábobijce, švábové by se naopak měli bát mě! Jen, prosím, nikam nechoď…

Video z příletu:

Další články ze série:

© Mamlena

Sdílej klikem na jednu z ikonek níže, pokud se Ti můj článek líbil, udělá mi to velkou radost! Kuju!