Láska dítěte

Láska dítěte

Bezbřehá pole kam oko dohlédne,
z kopečka rozlité aleje třešní,
ticho a pošmourno v nedělní poledne,
ve vísce déšť myje tašky střešní.

Maminka po jídle děti spát odkáže,
blonďaté děvčátko však sebou šije.
Bděle svět sleduje, načež se otáže,
zda může si jít hrát ven, i když lije.

Maminka povzdychne, na zem se zahledí,
na krásném čele se vrásky vzepnou.
Dítě jak slunce však v peřinách nesedí,
bosky si štráduje pláštěnku sepnout.

“A kde máš bačkory?” zavolá na pídě.
Děvčátko na chodbě zarazí se.
Maminka směje se, vidíc to medvídě
vběhnout do cimry div nepřerazí se.

Bezbřehá pole kam oko dohlédne,
z kopečka rozlité aleje třešní,
silnicí maminka, děvčátko nezbedné
za ruku berou se, smějí se, řeční.

Baví se o dešti, o střechách, okapech,
na každou louži pár holinek dupne,
o nebi, podobných dětských dilematech.
Nazpět si na bedrech maminky zchrupne.

Že láska rodiče na kraj světa sahá,
dítě si v vzpomínkách uchová.
Však jak dítě dospěje, tu rodič váhá,
zda dítěte láska je taková.

Dítě tápe, jak rodiči doložit,
že nosí jej každý den v srdíčku,
když namísto vily, co zasloužil by,
může si dovolit kytičku.

© Mamlena

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *