Lidé MILUJÍ války.

Čekala jsem, že volby skončí a zájem veřejnosti se z politiky rychle stočí jinam. Moc se tak ale neděje, společnost je rozdělená a už to není taková sranda jako před pěti lety. Pamatuju si, jak jsem v Praze hned krátce po volbách držela červenou kartu a i na poslední protest, kterého jsem se zúčastnila na Václaváku po Babišově marketingově povedeném Sorry jako. Ale přestože vidím, co se děje, přestože vidím, jak naše Republika rudne, co mě doopravdy děsí kupodivu není právě to.

Narodila jsem se do svobodné České republiky a vyrůstala v demokracii a v snad nejmírumilovnější Evropě, kam až historie sahá. O válkách a komunismu jsem se tedy pouze učila – ve škole, od lidí, ze starých filmů a knížek. Všichni do jednoho nám říkali, že je válka hrozná a proto si svobody musíme vážit, že je třeba bojovat za mír a demokracii, že jsme si všichni rovni nehledě na rasu a náboženství. Učili jsme se o základních lidských právech, že každý člověk má právo na život a zdraví, na vlastnictví majetku, domovní svobodu i svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Zároveň nám říkali, že:

MY jsme ta nová generace, která je pro Republiku nadějí.

Vyrůstali jsme s neustálým tlakem. Že nejsme vymývaní komunismem, že máme lepší vzdělání, možnosti cestovat a studovat v zahraničí, globální přehled pomocí internetu, cizích jazyků i přátel po celém světě a že se všemi světovými problémy zatočíme. Že naše myšlení je to dobro, co světu přinese mír, zachrání přírodu, světovou ekonomiku a vyřeší hladomor v Africe.

Genocida v Namibii za 2.SV – israelislamandendtimes.com

Pamatuji si, jak nám to říkali při všech ceremoniích i v můj první den na gymnáziu. Jsme prý ta zářná budoucnost, co se tedy stalo? Dospěli jsme do produktivního věku a polovina z nás si i z těchto důvodů již ve svých dvaceti prošlo syndromem vyhoření.

Pokračujte na další straně!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *