Jedné červnové noci jsem po hádce s mým milovaným zaboha nemohla usnout. Rozzuřená a s brekem jsem začala klapat do noťasu. Baví mě, jak mě během psaní všechna ta zloba postupně pouští.

Na konci článku jsem vlastně docela spokojená a zamilovaná Mamlenka!

Od mala jsem svou filosofii řídila vždy tím, že se věci dějí tak, jak mají. Že je nelze ovlivnit nehledě na to, kolik úsilí vynaložíme. Pokud se něco stát má, prostě se to stane. Tato teorie mi v podstatě vše vždycky vysvětlila větou „cokoli se děje, je správně„, a tím mi pomáhala ospravedlnit všechno špatné, co mě v životě potkalo. Díky ní jsem věřila, že je to i přes všechnu bolest to nejlepší, jak to dopadnout mohlo a že všechny ostatní alternativy by vyšly mnohem hůř.

Byla jsem tak vždy schopná vyjádřit vděk, i když mi život podkopl nohy a zároveň jsem se oprošťovala od pochybností. Pokud vše dopadne nějak nezávisle na mých činech, mohu svá střemhlavá rozhodnutí mrskat hlava nehlava tak, jak se mi chce. Nikdy jsem nepochybovala o svých činech v minulosti, nikdy jsem svých rozhodnutí nelitovala, nepřemýšlela „co kdyby“. Stalo se to tak, jak mělo a já rychle pouštěla z hlavy lidi, místa i předchozí pocity.

Řeknete mi asi, že jsem chladná. Takhle přemýšlet je velmi neosobní a bez emocí. Věřte mi, že to slyším celý život. Dnes jsem se však poprvé v životě přistihla, jak usilovně přemýšlím, jakým způsobem změnit budoucnost. Pohromu, kterou před sebou vidím jako písečnou bouři a které se bojím. Způsobila to láska.

Poprvé v životě se bojím přimhouřit oko. Najednou věřím, že i naprostá maličkost, změní chod vesmíru. Že odvrátí nebo naopak umožní nebezpečí. Poprvé se bojím konat a zároveň se bojím nekonat. Láska člověka činí tak neskutečně zranitelným. Celý život se vyhýbám všemu, co mě sune ke dnu a dělá mě slabou. Je tak strašně složité spolu vyjít! Kolik je rozvodů a rozchodů. Lidé dnes radši svatby ani nechtějí. Proč taky? Proč si tohle dělám?

Proč si to všeobecně všichni děláme?

Kvůli sexu?
Kvůli sociálnímu statutu?
Protože se to od nás očekává?
Protože se bojíme samoty?
Protože chceme druhého vlastnit? Mít ho jen pro sebe?

Láska člověku motá hlavu a činí ho emocionálně závislým. Dohání ho ke stavům, kdy druhému visí na rtech, všechno zahodí a hodiny zaznamenává každý záchvěv mimiky v obličeji druhého. Brání soustředění a kariéře. Člověka stresuje, vysiluje a pomalu zabíjí.

Všechny pohádky hovoří o tom, že zůstat šťastná až do smrti s člověkem, kterého nade vše milujete, je to nejkrásnější, co vás může potkat, ale ideál tak silné lásky Romea a Julie nikdy nemůže být šťastný! Svou přítomností totiž zabíjíme jeden druhého. Paradox je, že svou nepřítomností taky! Usilujeme o bezmeznou lásku. Na druhou stranu pak brečíme v poradnách, že v našem vztahu bolest převažuje štěstí. Vztah je plný bolesti, hádek a slz, protože láska a klid v duši se naprosto vylučují. Perfektní instagramové, pohádkové vztahy neexistují.

Tak si vyberte.

Já bezmezně miluju. Je jedno kolik úsilí vynaložím, abych tomu zabránila a znovu věřím, že se tak děje správně.

© Mamlena

Sdílej klikem na jednu z ikonek níže, pokud se Ti článek líbil, kuju!