Proč MUSÍME neustále pochybovat?

V dnešní době zaznívají v České republice čím dál častěji pojmy jako xenofobie, rasismus, sexismus, islamofobie a další. O čem jsem poslední dobou dost přemýšlela, je: Proč vlastně lidstvo po celou svou historii vždy bojovalo s předsudky?

Jsou mezi námi více a méně konzervativní jedinci, ovšem každý, byť si to někteří neradi přiznají, má vůči ostatním předsudky. Stereotypní znaky, které automaticky přiřazuje lidem s určitou vlastností a to bez jakékoli předchozí empirie. Proč to lidé dělají? Proč se každý nerozhodne druhého nejdříve poznat a potom zvážit jaký je člověk?

Dumání nad touto otázkou mě vrátilo na základní školu. Připadala jsem si v té době naprosto bezmocná. Byla jsem oblékaná ve „Vietnam style“ a „Vše za 39„, pocházím však z bohatší rodiny a tak mi děti obuté v nejnovějších Adidaskách nadávaly, že jsem rozmazlená a myslím si, že jsem něco víc než oni. Chtěla jsem jen sedět se spolužáky u stolu na obědě a ptala se jich proč jim vadím.

Jsem vážně rozmazlená? Jsem vážně šprtka, i když se sotva učím? Pořád jsem sama sebe pozorovala: „Jak se chovám? Je to v pořádku?“ a snažila se jim vší silou zavděčit – být pro ně dobrým člověkem, se kterým by se chtěli kamarádit.

Vysmívali se mi, že mám velký křivý nos a vlasy jako ovce a já si přála v dospělosti operaci a žehličku na vlasy.

Po několika letech a tisících marných obrečených pokusů změnit jejich mínění o mně jsem si konečně uvědomila, že to není ten správný přístup a začala být ke všemu lhostejná. Ve škole jsem si četla knížky a hrála na mobilu, bavila se jen s tím, kdo za mnou sám přišel. Mínění takových lidí nezměníte. Nemá cenu se s nimi hádat a nemá cenu dokazovat jim, že takoví nejste – že to tak není. A proč si lidé takové postoje vytvářejí a jsou ohledně nich tak tvrdohlaví? Protože je to reflex, který máme jako lidé odjakživa. Stereotypy nás tak vždy doprovázely a navždy taky doprovázet budou.

Že ne?

Pokračujte na další straně!